Stál jsem na výstavě o kolonizaci Indie před hračkou tygra zakusujícího Evropana pod krkem, když vtom mi zazvonil telefon. Byl to můj bratr, ale v pozadí jsem slyšel i další členy rodiny a cinkot sklízeného nádobí po odpolední kávě s pudinkem: „Tak co, kdy přijedeš? Máma nám právě promítala prezentaci o svojí indický misii, máš se na co těšit! Je toho asi deset tisíc obrázků, a to je prý už jen výběr.“
Dočkali jsme se. Čas probuzení rozevírá náruč květeny. Naše duše přichází a opírá se o ni. Nyní může v klidu vydechnout. Tvorové světa, již potřebují k životu omámení žárem, jsou vzhůru. Životodárný symbol energie a smysl existence nakukuje přes své rameno a říká: „Tak mě tu zase máte, saláti. A teď se ukažte, jak umíte žít.“
„Mezi psychopsavci se vyskytují i podvodníci, tak jako všude. Ti, co píší pro výdělek. Cynici. Pár lidí přečetlo takovou knížku, vydalo se za hlasem vnitřního dítěte a dodnes nenacházejí to, co hledají,“ zamýšlí se ve svém fejetonu Zbyněk Vybíral.
Pojďme si chvíli povídat o nakupování. Nakupování desek. O chvílích, kdy můžete rozšířit nekonečnou mapu poznané hudby zase o kus dál. K mým zahraničním cestám to patří i léta poté, co se Česko takzvaně vrátilo do Evropy.
„Nebyl to sen, ale ani skutečné to nebylo. Tak jako nesmrtelnost. Jak bezedné ložisko rozkoše. Jako dva výkřiky na modrý měsíc,“ píše ve svém fejetonu Ondřej Macl.
Dubnový fejeton Věry Horváthové Duždové o tom, jak běží čas, proč nepsat o strastech, o důležitosti Mezinárodního dne Romů, ale i o tom, že se život neptá a občas nás přivede do nečekaných situací.
