Vágní hmota, která vyplňuje takřka celou mapu naší republiky. Řadě novinářů i politiků se slévá pod jedno slovo — a paradoxně pod slovo, které nám v jednotném čísle umožňuje zdůraznit jedinečnost každého jednoho celku.
„Navzdory bolavé introspektivnosti nejsou markovy texty založeny na identitární příslušnosti a obejdou se i bez psychologizujícího jazyka metajícího diagnózy,“ píše básník Lubomír Tichý v dalším sloupku svého seriálu, ve kterém mapuje venkovské a digitální prostory.
Pokusím se to na začátek napsat co nejneutrálněji: mezi lety 1965—1991 existoval (nejen) v Československu zákon, podle nějž mělo několik procent z rozpočtu státní výstavby putovat na uměleckou výzdobu. V důsledku toho se současně s novými poliklinikami, vlakovými nádražími nebo jeslemi zjevily…
„Kdo ví — možná se facebookové skupiny stanou součástí zanikajícího světa, který leckdy tak urputně zaznamenávají,“ píše básník Lubomír Tichý v dalším dílu svého seriálu o prorůstání digitálních a venkovských prostorů.
Cesta na kole okolo vesnice, okolo výčepu, okolo hradu. Samoobsluha a kino, uvolněná vnímající mysl. Básnická mikroreportáž Lubomíra Tichého.
Množství způsobů nostalgického prožívání u mých vrstevníků fascinuje — možná i v kontextu toho, jak intenzivně se v posledních letech budoval mýtus o spasitelské liberální generaci hledící dopředu.
Co to znamená ztrácet své místo, pozorovat, jak mizí pod rypadly bagrů? A co to znamená přicházet o intimní prostor ve světě sociálních sítí? Básník Lubomír Tichý se znovu vydává na hranice digitálního venkova.
Jak se mění pozice „obecních bláznů“ v momentu, kdy se pevné hranice katastrálního území vesnice rozplývají pod náporem digitálního prostředí?